Křest

Svátost křtu je spolu se svátostmi biřmování a eucharistie jednou z iniciačních svátostí, tj. svátostí, které uvádějí do křesťanského života. Křest vtiskuje duši člověka nezrušitelné znamení, v němž se nám odpouštějí úplně všechny hříchy (dědičný i osobní). Stáváme se syny Božími, údy Těla Kristova – církve.

O křest dítěte žádají rodiče. Církev od nich vyžaduje víru a přípravu. Nechat dítě pokřtít, znamená snažit se také dítě v jeho životě víry doprovázet. Závazek se možná zdá těžký, ale manželé skrze svátost manželství již získali Boží pomoc k tomu, aby své dítě k víře vedli. Svátost křtu se dětem uděluje zpravidla v neděli ve mši svaté. Původně se křest uděloval ponořením do vody, v současnosti při křtu kněz lije křtěnci vodu na hlavu a pronáší slova: „N., já tě křtím ve jméno Otce – i Syna – i Ducha svatého.“ Pro vlastní obřad křtu je třeba opatřit pro dítě křestní roušku a křestní svíci. Křtu se za normálních okolností účastní oba rodiče a kmotr (příp. kmotři). Kmotr dítěte má být biřmován a má z víry žít.

Ke křtu dospělého je nutné jeho vnitřní obrácení a rozhodnutí, tedy víra v Krista a touha být pokřtěn. Příprava k přijetí křtu trvá zpravidla jeden rok. Dospělí přijímají svátost křtu obvykle o Velikonocích spolu se svátostí biřmování a Eucharistie. Pro vlastní obřad křtu je třeba si opatřit křestní roušku a křestní svíci. Kmotr dospělého má být biřmován a má z víry žít.

 

Malé zamyšlení nad svátostí křtu

Jaká práva dává nám a našim dětem svátost křtu?

  1. Smíme Boha nazývat Otcem. Bůh nás při křtu přijímá za své děti. Podobně jako svému Synu i nám říká: “Toto je můj milovaný syn, toto je má milovaná dcera.” Náš náboženský život může dosáhnout hloubky jen tehdy, když si vytvoříme k Bohu synovský vztah.
  2. Smíme pravidelně přijímat Eucharistii – pokrm, který nám pomáhá rozvíjet Boží život získaný při křtu a směřovat k plné zralosti. Čím méně člověk využívá právo přijímat Krista, tím více se vystavuje nebezpečí vyhasnutí Božího života.
  3. Smíme žít v církevním společenství, ve farnosti. Máme právo přijímat od církve vše, co nabízí pro naše dobro: slova povzbuzení, katecheze, vzájemnou pomoc, svátosti.
  4. Máme naději na získání dobra věčného života. Podobně jako v pozemském životě má dítě účast na dobru svých rodičů, tak i Bůh připravil všem nepředstavitelná dobra na věčnosti. Podle sv. Pavla jsme Boží děti, a proto jsme i dědici Boží a spoludědici Kristovi (Srov. Řím 8,17).

Je proto snahou církve vštěpit všem pokřtěným touhu zamilovat si tato práva, tzn. přivést k radostnému přesvědčení, že jsou hodnotou a dávají smysl životu. Vše záleží na tom, jestli tato práva leží v centru nebo na okraji života a výchovy.

Co dělat, aby tato práva byla v centru života našich dětí a mládeže?

  1. Rozvrh hodin. Je radostné, že mnoho dětí má v rozvrhu hodin napsanou i náboženskou výchovu. Učit náboženství na školách je dobré. Rizikem však může být, že náboženská výchova bude stejná jako studium jiných předmětů.
  2. Slavnost. Každý rodič je rád,  když může své dítě vidět ve slavnostní situaci. Kolik maminek má v očích slzy, když syn nebo dcera jdou k prvnímu svatému přijímání. Každá taková slavnost – biřmování, svatba - je zážitkem, ale i rizikem, že bude v životě člověka náboženskou slavností jedinou.
  3. Matrika. Být matrikově v pořádku, mít v knize zapsán křest, sv. přijímání a biřmování, aby nebyly problémy se svatbou v kostele. I zde je riziko, že svátosti budou zapsány v knize, a ne v srdci.

Ani rozvrh, ani slavnosti, ani matrika nedokážou křestní práva postavit do centra života. Proto mají pro některé děti a mládež tak malý význam.

Mají se děti jen modlit, chodit do kostela, číst zbožné knihy?

Je přáním církve, aby naše děti byly moudré a inteligentní. Náboženství nezakazuje studovat jazyky, věnovat se sportu a počítačům. Otázka nezní: Buď náboženství nebo světské zájmy. Otázka zní jinak: Je na životě našich dětí, mládeže i nás vidět, že žijeme s Kristem a v Kristu? Jsou tyto hodnoty nejdůležitější v našich rodinách? Pokračují hodiny náboženství ve škole náboženskými rozhovory doma? Záležím nám, rodičům, na tom, aby dítě měsíčně přistupovalo ke svátosti smíření a ke svatému přijímání? Vracejí se po svatbě manželé opět do kostela? Pokud můžeme odpovědět ano, pak mají smysl i rozvrhy hodin, slavnosti a matriky.

Na zdi kostela v italském městě Como je napsáno: “Zde byl pokřtěn Alessandro Volta. Objevil baterii a učil děti katechismus. Takto pomáhal obnovovat tvář země.” Tento velký vědec věděl, že nestačí jen pozemské světlo, proto ve volných chvílích učil děti katechismus. Chtěl jim dát světlo víry. Takový smysl mají všechny náboženské hodnoty.

Vzdělání, sport, jazyky, počítače, umění mohou z našich dětí udělat všestranně vzdělané, ale ne všestranně dobré. Jednou nás bude těšit jejich dobré srdce, ne jejich vzdělání a postavení.

Křest nám dává velká práva. Můžeme se dnes rozhodnout přijmout je do svého života. Tak obohatíme život svůj i život našich dětí.

(Z nedělní promluvy P. Mgr. Rafała Józefa Waly)