Farní humoresky

07-12-13_1527 – kopie

 Veselé příhody z farního života pro zasmání:

Tomášek a slepice

Už jste někdy potkali na chodníku slepici s medailemi na krku? Ne, ale až se vám tak stane, nedivte se a hlavně to neříkejte někomu dalšímu. Cože slepice s medailemi? Ty ses asi zbláznil!

A přece:

Jak už to bývá, děti mají rády zvířátka. Kočky, psy morčátka, andulky, ale málokdo si oblíbí slepice. Tomášek je ale miluje už od kuřátek, hraje si s nimi, nosí a jednu dokonce učil počítat. Slepice cosi zakdákala a on ji pochválil: “Správně slepičko, vidíš, že ti to jde…“ Asi chce napodobit svatého Františka, o němž se traduje, že si se zvířátky rozuměl.

Jednou  se stalo, že  slepička  asi dobře počítala a tak jí na krk zavěsil medaile, které vyhráli při nějakých dětských soutěžích. Jenže co se nestalo: Slepička mu utekla a  protože  se zalekla cinkání, tak pádila, co se dalo na chodník a kolem autobusové zastávky.

Tak až jednou takovou potkáte, nebude se vám to zdát, je to skutečnost.

Na další léta si objednal ještě kačenky a kozenu. Kam to ale na naší malé chalupě dáme, nevím…

(F. F.)

Jste zrádci, nebavím se s vámi

Mému vnoučkovi je už pět let, ale už odmala je velice citlivý na nahotu. Když jdou na krytý bazén, převléká se pod dvěma dekami a na ostatní děti, které jen tak pobíhají mezi skřínkami, nezapomene pronést: “Nenávidím tyto holence.“

Tu se stalo, že se šlo na očkování. “Jsem už velký kluk, přece se nebudu bát nějaké injekce,“ ujišťoval po cestě svého tatínka. A skutečně  statečně vstoupil do ordinace k paní doktorce Šídlové.

A najednou řev!

Nikdo mu totiž  neřekl, že to bude do zadečku! Tři s ním zápasili, aby mu vůbec sundali kalhoty… “Vy jste všichni zrádci! Já se s vámi nebavím!” křičel malý po injekci na celou ordinaci, že to bylo slyšet až do čekárny.

“Nebreč, podívej, tu máš obrázek,“ chtěla si jej usmířit paní doktorka. Jenže malý uražený klouček, potupen sundáním kalhot se jen tak usmířit nedal:

“Vy jste všichni zrádci… Podvedli jste mne…Ten obrázek si nechejte  a už tu nikdy nepřijdu.“

(F. F.)

,,Pracovní humor“

S Jirkou Pokorným se při opravách našeho orlovského kostela dobře pracovalo. Uměl některé vážné věci otočit v humor . Takové to odlehčení při práci je někdy zapotřebí. Svému řemeslu ale přitom dobře rozuměl. Brána, plot kolem kostela, všechna táhla zpevňující staticky náš koste posvařoval on, zámečnický odborník. Pořád to drží, je to krásné a slouží.

Jednou jsme cosi vyměřovali, přiřezávali a stále nám to nepasovalo.

“To nevadí, tu malou mezeru vyvařím svařovacím drátem.“ A dodal se smíchem:

“A vůbec, co se nad tím staráš, Frantíku, asi na tom tak nezáleží, když to svěřili nám.“

(F. F.)

 Šimonek a otec Pio

,,Dědo a toto je kdo?” Jak vysvětlit čtyřletému dítěti, které objevilo na stole známou fotku, kdo byl  řeholník s krvavýma rukama a nohama?
,,Víš, tento pán tak moc miloval Pána Ježíše, že mu byly dány podobné rány na ruce a nohy jako Ježíši na kříži.” Zarazil jsem se, co jen jsem to řekl? Kdo ví, co se v té jeho hlavičce teď zrodí? Bude si  myslet, že každý kdo skutečně miluje Pána Ježíše, dostane podobné rány a bude se bát mít jej rád.
Následovala poznámka, která potvrdila mé obavy: ,,Ale já jej přece také miluji.”
,,Víš, on to otec Pio tak moc chtěl. To není tak, Šimonku, že třeba tobě by Pán Ježíš za to, že jej miluješ, dal takové rány na ruce a nohy,” mírnil jsem.
Malé děti někdy reagují tak, že člověku dojdou slova: ,,A proč ne, dědo?”

Jak bezdomovec k víře přišel

Chodí za mnou někdy bezdomovci s různými modlitebními knížkami, které najdou vyhozené v popelnicích. Ví, že jsem křesťan, a tak si myslí, že ty knihy potřebuji. Vracím jim je s odpovědí, že takových mám přebytek, a ať si je nechají, že je někdy můžou ještě potřebovat. A ted mi tu přiběhl jeden s vyděšenýma očima.
,,Ku – ku – kurnik…, pane, ja už věřim. Tam nahoře přece jen, tento…, něco musi byt.” Nadechnutí. Mirek totiž mluví ostravsky a dost rychle. ,,Si to, pane, představte. Se mi najednou zastavilo z ničehonic srdce, nemoh sem dychat, bolest… Volám, stará, dělej něco! A to vite baby, ty než se spamatujou, tak sou tu pohřebaci. Tak sem rychle skočil po te knižce, co sem vam chtěl dat a čtu.” (Nechápal, že se tím vlastně  modlil.) ”A ono to najednou přestalo! Ja žiju! Ja už teď, pane, ku…, věřim, bo ten takovy, jak řikate, Pan Buch musi byt!”

Tomík

Náš syn Tomáš si málokdy připouštěl svoji vinu. Jednou takhle ve třech letech zlobil, dostal na zadek a večer se pak svým dětským rozoumkem modlil takto:
„Pane Bože, odpust to mým rodičům, neboť nevědí, co činí.“

O třicet let později jeho syn Tomášek:

„Tak dobrou noc, Tomášku,“ říká otec Tomáš před spaním malému.
„Ale to ne, já přece nejsem Tomášek. Já jsem policajt.“ (Před tím si totiž hráli na policajty a zloděje.)
„Tak teda dobrou noc, pane policajte.“
Tomášek uspokojen s odpovědí mu zcela bezelstně, jak to děti umí, říká:
„Tak dobrou noc zloději.“

Radijko

Při „Tříkrálové sbírce“ jsme jednou zaklepali též u paní Makulové. Otevřela, srdečně se s námi „povítala“ a přispěla i ze svého mála do pokladničky.
„A jak se jinak máte paní Makulová?“ ptám se.
„Ale, ani nehovorce, žle, o – tota noha mně boli,“ odpovídá příjemným, ,,vychodniarským‘‘ nářečím. „Němožem šebe ani pujsť do kostolka.“
„Tak si zapněte alespoň rádio Proglas, tam jsou každý den mše svaté.“
„Jáj pane, šak nimam ani peněži na radijko.“
Tak jsme se rozloučili a cestou jsem přemýšlel, jak paní Makulové pomoci.
Z „Třikrálové sbírky“ zůstává část na potřebné v místní farnosti a tak jsem přemluvil paní ředitelku, ať zakoupíme radijko pro paní Makulovou. Spokojen zaklepal jsem opět u dveří a nesu „radijko“.
„A to odkela pane?“ nechápala paní Makulová nečekaný dar a zdráhala se jej přijmout.
„To je z Ttříkrálové sbírky.“
„Jáj a to co?“ zeptala se.
„To je každoroční dobrovolná sbírka.“
„A to k to tam dava peněži?“
„No různě, lidi z kostela, moji známí a také lidi z města.“
Kroutila nechápavě hlavou nad zcela podivnou věcí zapomnivše, že i ona sama tam cosi málo přispěla. Naladil jsem jí ještě rádio Maryja i Proglas a rozloučili jsme se.
Zhruba za měsíc jsme se potkali před kapličkou.
„Pane, prídzte šebe po to radijko,“ volá na mne s docela hodně  utrápeným pohledem.
„Po radijko? A proč paní Makulová, nehraje?“
„Ně, to ně, ale němožem kludně spavač. Tu bul u mně syn a my hutorili, že to hrich brac peněži od ludzi z kostolka. Do kostolka še maju peněži davač a ně brac! Prídzte šebe po to radijko, tela vas prosim.“
No podivil jsem se té čisté duši, ale protože jsem trval na onom daru, dlouho a dlouho jsem jí musel vysvětlovat, že na to „radijko“ nedávali peníze jen lidé z „kostolka“, že to není z nedělních sbírek, že Tříkrálová sbírka je to a to…

Od dišaj něgřešim

Vánoce ještě za otce Pavla Cieslara, zpovědní den, tři zpovědníci, ale přesto se v tomto roce sešla velká řada čekajících. Po třech hodinách čekání to už stará paní Kohutová nevydržela a říká:
„V Orlovej še něoplaci gřešiť, tak dlugo čakať, to tu nikda něbylo.“ A se vší rozhodností -řeklo by se – s tím správným předsevzetím, které od kajícníků vyžaduje kanonické právo,  přidala: „Ni, ni, od dišaj juž něgřešim.“

To nechápu…

Charismatická konference odehrávající se na zimním stadionu v Třebíči. Stojím řadu na zpovědníka, který zpovídá v lavici tribuny, ale zástupy se linou až po chodbách, tu jedna řada, tu druhá, třetí. Údržbář, který nepochopil, oč tu jde, kroutí hlavou a pronesl: „Tak to teda nechápu, normálně ty záchody postačují…“

Amen a… žbluňk!

Už od svých rodičů, prarodičů se u nás v rodině traduje při štědrovečerním obřadě házení ořechů po světnici na ochranu domu ode všeho zlého. Hlava rodiny povstane a hází do všech koutů ořechy se slovy: ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého. Pro nás, pro děti, to byla švanda, ovšem letos v rodině syna Honzy obzvlášť. Jeden ořech se totiž hází na závěr a říká se při tom: „Amen.“ No a co se nestalo: Jeden ořech nechtěně odletěl do kouta – „Amen“ a… žbluňk – do nočníku!

Pohřben málem za živa!

Jarda Beran je zvláštní ministrant. Jakmile začne pan farář kázat, Jarda usne. Ale je kupodivu, že když kázání skončí, automaticky se probudí a posluhuje, jak se patří. Jednou se mu ale usínání málem nevyplatilo.
Bylo to u pohřbu. Plno lidí, poslední rozloučení, před Jardou vykopaný hrob a on si ve stoje, opřen o přenosný kříž opět usne. Jedno zaklimbání, druhé zaklimbání a už – padal do jámy. Nebýt pohotového zachycení jáhnem, panem Branným, kdo ví, jak by to skončilo.

Za volantem v pyžamu

Jak člověk stárne, leccos nám odchází. Někomu kolena, někomu oči, jinému páteř a někomu zase třeba psychika. Můj kamarád je válečné dítě a cosi v něm ze strachu maminky prožívající válečné hrůzy asi zůstalo. Na stáří se totiž u něj rozvinula škaredá nemoc zvaná schizofrenie.
Jak ale takového člověka dostat k lékaři, když tvrdí, že mu nic není? A tak jsem po jednom opravdu už vážnějším záchvatu volal k Nebi: „Bože, nyní už opravdu musí brát léky, prosím  tě, pomoz mi jej dostat k odborníkovi na psychiatrii. Učiň to, prosím, pro něj na přímluvu Panny Marie.“
A Bůh jej k odborníkovi dostal, a to dost humorným způsobem:
On si totiž Jirka umanul, že má nádor v hlavě a jel s tím do nemocnice. Následovala všelijaká vyšetření a hospitalizace, s kterou ale nepočítal. Jinak by si totiž nenechal v autě před nemocnicí zavřeného psa!
Co s ním, přemýšlel večer v pyžamu. Přes vrátnici mne nepustí, tak co teda? Vymyslel to tak, že v pyžamu v noci přelezl plot a šel nakrmit a vyvenčit psa. Jenže jak už seděl v autě, napadlo jej, že si pro něco domů zajede (snad zalít kytičky). No a jak tak jede, zastavila jej hlídka policie. Když to celé podrobně povyprávěl, tak jej odvezli, kam jinam, než že na psychiatrii, o kterou jsem prosil, k odborníkovi, který hned poznal, o co jde. Nyní už bere léky a je mu dobře. Byl jsem jej navštívit a on mi říká: „Víš, zapamatoval jsem si tady jednu zvláštní řeč. Odcházel jeden z našeho oddělení domů a celá komunita jsme se s ním loučili. Měl vyjádřit své pocity z pobytu v léčebně a on říká: „Víte, tady je to vcelku v pohodě, to mi můžete věřit, ale já se teď vracím ven do toho blázince.“
Jak trefné vyjádření. Stačí si někdy večer pustit večerní zprávy…