Svědectví

aneb

Bůh v našem městě

Na této stránce se s vámi chceme podělit o příběhy, vyprávějící někdy trochu neumělou řečí, jak my nebo naši blízcí “potkali” Boha.

Nabízíme příběhy, které silně v našich životech zapůsobily na nás nebo na naše blízké, příběhy nevysvětlitelné a přesažné, na první pohled  obyčejné, v důsledku však vedoucí k poznání a zmoudření. Příběhy možná hodně osobní a zřejmě i v jistém smyslu neobjektivní, příběhy, o kterých je však velmi těžké mlčet, protože v našich životech zapůsobily jako malé, nenápadné – zázraky…

Snad vás potěší, snad vás přivedou k zamyšlení nad povahou všeho, co nazýváme skutečností.

Budeme určitě také rádi, když se s námi podělíte o příběhy vaše – napište nám.

 

  • “Danke” a “Žízním”
  • Zázrak obrácení
  • Neboj se, neumřeš
  • Tatínek
  • Maminčin odkaz
  • Zázračná studánka
  • U kříže
  • Pane, pošli mi duši…
  • Mons. ThDr. Antonín Huvar
  • Šlápni na ně na prahu…
  • Chci s tebou chodit bosý
  • Paní Makulová
  • Porod „třeba i za rohlík“
  • O modlitbě

 

“Danke“ a “žízním“

Někdo si řekne, když spím, tak nejsem plně při smyslech a tak to, co se odehrává v mém povědomí není také smysluplné. Opak je pravdou, mnohdy se skrze své ,,nevědomí“ dozvíme více pravdy než ve skutečnosti.

Tak například jsem potkal jistou šlechetnou paní, která si předsevzala, že jednou v roce věnuje jednu mši za německé vojáky z druhé světové války. Nikdo na ně nemyslí a svým způsobem většině z nich byla válka  vnucena. A tu měla v noci sen ve kterém šla do kostela a potkal ji jeden zubožený, smutný německý voják a ptá se “Vohin gehe frau ?“ (Kam jdete paní?) “Ich zu Kirche gehe“ (Jdu do kostela), odpověděla celá překvapená. A tu jí on říká s takovou úlevou v srdci “Danke Frau, vielen dank!” (Děkuji paní, velice děkuji!).

Jindy zase moje snacha,vedoucí scholly a varhanička měla sen ve kterém se jí na mobilu objevilo jedno krátké a výstižné sdělení:

Žízním…

A pod tím podpis: Ježíš.

Och, až jde mráz po zádech. Ano, Ježíš, vskutku žízní, po duších, po lásce, po našem zájmu, po soucitu, naši důvěře v jeho milosrdenství. Dnes nejspíše více než jindy, neboť nevíry, nezájmu a nelásky přibývá…

Vskutku, mnoho pravdy nám bývá sděleno i skrze naše “nevědomí“.

(F. F.)

Zázrak obrácení

Zázraky se mohou dít různě. Některé se mohou uskutečnit hmatatelně – fyzicky, k některým dochází i jinak: Udivujícími změnami v našich myslích a srdcích. A dost možná se ty první dějí právě pro ty druhé, aby naše srdce bylo vnímavější pro pravdu a dobro. O tom vypráví další příběh.

„Narodila jsem se do rodiny, ve které maminka byla katolička a nás děti vedla k Bohu. Tatínek, kterého jsem měla moc ráda, byl však komunista, vystudoval  VUML a sám vzdělával další komunisty. Nám, dětem, však nebránil chodit do náboženství, ani navštěvovat bohoslužby. Už jako malou mně trápilo, že nikdy s námi do kostela nešel, každou neděli byl v práci a když byly Velikonoce, tak pravidelně se soudruhy popíjel. Byl to vždy smutný Velký pátek.

Někde jsem slyšela, že pokud přijdeš poprvé do nějakého kostela a vroucně se pomodlíš, Bůh tě dříve nebo později vyslyší. Tak jsem se začala za tatínka modlit, nejen u nás, ale všude, kam jsem přišla.

Uběhla nějaká doba a tatínek začal mít finanční problémy. Moje nevlastní sestra požadovala zvýšení výživného na 1500Kč měsíčně a to zpětně za 4 roky! V době totality to odůvodnila, že potřebuje prostředky na studium ruského jazyka a poznání SSSR. Soud naší socialistické republiky ji pochopitelně v tak „ušlechtilé“ touze vyhověl a tatínek měl zaplatit ještě navíc 60tisíc! V té době to byly velké peníze. Neunesl náhlou, tíživou situaci a šel se na půdu oběsit. Při té vší hrůze jsem ale díky Bohu tatínka včas našla a poskytla mu první pomoc. Když přijela “rychlovka”, řekli, že jsem mu zachránila život.

Když se tatínek po nějaké době vrátil z nemocnice, nastala u něj změna. Po 30 letech šel se mnou do kostela i ke zpovědi. Tehdy byl v Orlové knězem známý a oblíbený otec Huvar. Snad i díky jeho vlivu tatínek následně vystoupil z KSČ. Nebylo to lehké, protože to bylo za totality, ale od té doby se z něho stal praktikující křesťan. Svůj život pak dožil řádně, v milosti Boží, zcela změněn, ve vzájemném porozumění, klidu, důvěře a lásce.

Vím, že Pán slyší všechny naše prosby a já Mu děkuji za vyslyšení.

 (Marie H.)

 

Neboj se, neumřeš

Náš  Mareček byl pěkný chlapeček, ale od narození býval často nemocný. V sedmi měsících se roznemohl tak, že upadl do kómatu. Diagnóza, snad ta z nejhorších – leukémie. Zděšení, pláč a pocit bezmoci. Proč, Pane? Proč zrovna mé dítě, vždyť jsem ti  v našem orlovském kostele tak poctivě ministroval!?

Dva a půl měsíce trval onen hrozivý stav, ale po těchto strastiplných dnech, v podstatě čekání na smrt, se chlapeček k údivu všech probudil a začal se uzdravovat. Následovalo propuštění domů a návrat do normálních dnů. O nemoci a vytrpěném martyriu se nemluvilo, ale  vždy, když přišla babička na návštěvu, neudržela se a vyhrkly jí slzy do očí.

,,Maminko,proč ta babička když se na mně podívá vždycky brečí?“ zeptal se náhle Mareček asi tak ve dvou a půl letech. Tehdy se muselo s pravdou ven.

,,Víš Marečku, když jsi byl miminko, byl jsi hodně nemocný a málem jsi nám umřel.“

Odpověď udivila: „Ale maminko, ty jsi přece věděla, že nezemřu, vždyť jsi ležela vedle mne v posteli, když přišel ten pán a říkal, že se uzdravím.“

,,Co to říkáš Marečku? O ničem nevím…“

,,Ale vždyť jsi ho viděla, měl takové bílé šaty a vousy.“

Odpověď všechny nesmírně udivila a posléze udivovalo ještě něco: Chlapeček neustále rád kreslil kříže a stavěl je z kostek, i když ho to nikdo nikdy neučil.

(Marek. M.)

 

Tatínek

V den smrti našeho tatínka bratr, žijící daleko v Čechách, o jeho úmrtí nevěděl. Digitální hodiny ukazovaly přesně půlnoc, když bratr uléhal ke spánku.

Když zavřel oči, stál vedle něho tatínek. Říkal: “Toníku, přišel jsem se s tebou rozloučit. Jak tady žijete?” Bratr Tonda se ho zeptal, jak se teď má a zda byl s maminkou. Tatínek mu odpověděl, že s maminkou se potkal, a že nás všechny pozdravuje. Bratr se zeptal: “Tatínku, sním, nebo bdím?” A tatínek mu odpověděl: “Bdíš, Toníku, bdíš.” V tom bratr otevřel oči a tatínek zmizel. Hodiny ukazovaly tři sekundy po půlnoci.

Bratr přemýšlel, co to mělo znamenat, že by se něco stalo s tatínkem…? Na druhý den mu přišel náš telegram o tatínkově smrti a parte s fotografií, na které vypadal právě tak mladě, jako v tu noc. U lože zemřelého tatínka totiž bylo šest sourozenců a sedmý bratr z Čech chyběl. A tak tatínek se šel s ním rozloučit sám.

(J. O.)

Maminčin odkaz

Vzpomínám si na jednu příhodu z dětství. V té době se mi líbil maminčin obrázek v kancionálu, který zobrazoval Pána Ježíše, jak nese ovečku na svém rameni. Tenkrát jsem si přála být také takovou ovečkou. Požádala jsem maminku o ten obrázek, ale odmítla mou prosbu se slovy: “Až umřu, tak si ho vem.”

Když mi bylo 33 let, maminka zemřela. Sestra se švagrovou vybraly z maminčina kancionálu obrázky, kterými pak byla vyzdobena rakev, jak je v katolických rodinách zvykem. Já jsem tehdy nevnímala, co má kolem sebe, jen jsem oplakávala její ztrátu. Při mši svaté, právě při proměňování, když jsem klečela, uviděla jsem na zemi před sebou něco bílého. Pošeptala jsem svému synovi, aby mi to podal. Obrátila jsem tu věc a s překvapením jsem zjistila, že je to vytoužený obrázek z dětství. Po létech se mi vybavila maminčina slova: “Až umřu, tak si ho vem.” Já jsem na ten odkaz zapomněla, ale maminka svůj slib splnila. Obrázek mám ve vážnosti dodnes.

(H. M.)

Zázračná studánka

2014-06-studanka – kopie

V našem městě máme základní školu „U Studánky“, ulici „Ke Studánce“, ale málokdo ví, kde ta studánka je, jestli ještě vůbec existuje. Existuje, najdete ji v oné zmíněné ulici na konci vlevo, v lesíku, na  místě, jemuž se odedávna říkalo „Březinka“. K tomuto místu se vážou tato svědectví:

 

 

Uzdravení Marie Gelnarové

Paní Marie Gelnarová byla porodní bábou, pomohla přijít na svět mnoha dětem z Orlové a okolí. V roce 1926 však v koutku svého oka spatřila malou narudlou skvrnku, která se den ode dne zvětšovala. Práce bylo moc a tak návštěvu lékaře odkládala, až nakonec oko krvácelo a začínalo bolet. Zakrývala si oko kapesníky, ale lidé si toho všimli a přestávali ji zvát k porodům, aby se něčím nenakazili. Nezbývalo než tedy konečně jít k odborníkům, absolvovat různá vyšetření, na jejichž konci bylo ale otřesné sdělení Dr. Barbera: Rakovina, v pokročilém stadiu, operace téměř zbytečná.

„Nevím, jak jsem se ten den dostala domů, mé myšlenky v tu chvíli nikdo nepochopí,“ vyprávěla posléze novinářce paní Anně Ondrové, která její příběh sepsala a v roce 1931 jej vydala knižně. (Z této knihy jsou následující citace.)

„Přišla jsem domů a klekla před obrazem Panny Marie a prosila ji o pomoc. Byla jsem pevně přesvědčena, že je všemu konec a že mi nikdo nemůže pomoci, jen Ona. Nevím, jak dlouho jsem se modlila, ale stále se mi i přes mé zoufalství zdálo, že mi pomůže. V noci jsem pak nemohla usnout a to až do třetí hodiny ranní. Poté jsem zaspala a zdál se mi zvláštní sen. Přišel ke mně nějaký muž, jenž měl tvář skloněnou dolů, takže jsem mu neviděla do obličeje. Ruce měl vztyčeny nad hlavou kupředu a volal: „Pod oblaky! Pod oblaky! Pod oblaky!“  Přitom mi ukazoval k oné studánce v Březince, kde byl odedávna sloup s obrázkem Panny Marie Čenstochovské. Veliká zář byla kolem toho místa, jakoby tam něco hořelo.

Probudila jsem se, rozvažovala o tom vidění a došla k názoru, že mi snad pomůže voda z této studánky. Už dříve jsem se modlívala k tomuto obrazu v dobách dobrých i zlých.

Druhého dne jsem opravdu k oné studánce přišla i se džbánem, a dlouho se zde k Panně Marii modlila. Prosila jsem ji o uzdravení a slibovala, že pokud se uzdravím, nechám jí zde postavit přístřešek zděný i s jejím obrazem uvnitř. V tu chvíli se mi zdálo, jako by se na mne usmívala.

Následně jsem si umývala oči několikrát denně a přikládala namočené kapesníky. Za několik dnů přestala rána bolet a krvácet. Kůže se dennodenně odlupovala sama od sebe a rána byla stále menší a menší. Po třiceti dnech jsem byla bez příznaku oné smrtelné nemoci. Voda ze studánky od „Panny Marie v Březince“, jak se tomu místu odedávna říkalo, mne zcela uzdravila.“

Tolik z citace od zmíněné autorky. Na onom místě od roku 1931 skutečně stojí zděná kaplička s obrazem Panny Marie uvnitř. Vandalové ji často ničí, ale vždycky se to nějak dá dohromady a je opět pěkná. O oné vodě se vedly z času na čas odborné diskuze, dělaly se laboratorní rozbory, které řekly jen tolik, že v ní je zvýšený obsah bakterií a jinak nic zvláštního. Hmm, jakou tedy dal Bůh moc té naší Matičce Boží, že dokázala uzdravit paní Gelnarovou obyčejnou vodou a že dokonce kdyby chtěla tak ji uzdraví třeba i vodou z kaluže. A nejen ji…

Uzdravení pana Františka Březného

Pan František Březný z Orlové – Lutyně, dříve části „Německá Lutyně“, již delší dobu špatně viděl. Vydal se proto k lékaři, ale domů už musel požádat o doprovod místního četníka, neboť už viděl jen matné stíny. Bez opory někoho dalšího by už to nešlo… A jak se potácel k domovu podepřen četníkem, v části zvané dříve „Polská Lutyně“ jej potkala právě porodní asistentka paní Gelnarová. Bylo ji divné, že pana Březného, kterého znala jako slušného člověka, vede strážník. Zeptala se proto, co se přihodilo, a pan František jí řekl, jak již delší čas špatně viděl a nyní, že už vidí jen stíny a že neví, co si počne dále. Paní Gelnarová mu tedy následně vypověděla svůj příběh a doporučila návštěvu onoho pramene.
Na druhý den se tento nešťastník nechal přivést k prameni, modlil se a pevně věřil v uzdravení. Za necelé tři týdny nabyl jasného zraku, velebil Boha, velebil Pannu Marii a mohl se uzdravený vrátit ke své práci.

Uzdravení Paní Sikorové

Paní Sikorová Anežka z Polské Lutyně sedm měsíců silně krvácela. Dvakrát ji operovali, leč bezvýsledně. Následkem velkého úbytku krve již byla velice slabá a cítila, že už brzy umře.
Zbývala ještě jedna naděje. Uslyšela totiž o zázračných uzdraveních Panny Marie z Březinky. Ač slabá, přeci jen tam zašla, pila vodu několikrát za den a vroucně se modlila. Krvácení bylo stále slabší a slabší, až přestalo úplně.

Uzdravení paní Felicity Grudinské

Paní Felicita Grudinská za Skřečoně měla již šest let na obličeji a rukou nemoc zvanou lidově lišej. Tato vyrážka se silně rozšiřovala a nebylo ji možno ničím vyléčit. Žádné masti, žádné vodičky, žádné doporučené lékařské postupy nezabíraly. Uslyšela však o událostech kolem naší zázračné studánky a tak se tam také vydala. Hned po prvním umytí pocítila něco jako úlevu. Po dalších a dalších návštěvách studánky a modlitbách k Panně Marii se nakonec uzdravila úplně.

Osleplé dítě a jeho uzdravení

Paní Šajerová ze Zbytků měla tříletou holčičku, které jako malá zcela oslepla. Očička měla bílá, zarostlá neprůhlednou blanou a pokrytá malými vřídky. Léčení klasickou medicínou nepomáhalo, a tak si nešťastná myslela, že už její děťátko nadosmrti nebude vidět. Jakmile se ale dověděla o Panně Marii v Březince, pospíchala do Lutyně k zázračnému prameni. Vroucně se zde modlila a vymývala děvčátku oči. Po několika dnech blanky praskly a pomalu začaly mizet úplně. Dítě si pak postupně zvykalo na denní světlo a po čase se uzdravilo. Každému pak na potkání vypravovalo, že ji uzdravila „Svatá Maria“.

(Zpracováno podle knihy „Zázrak 20. století v Polské Lutyni“ od Anny Ondrové z r. 1931)

2014-06-studanka2 – kopie

Vodičko čistá, tečeš z Jordánu, od Pána Ježíše Krista.
Omýváš břehy a kořeny, obmyj mě též, hříšné stvoření.
Díky, Veliký, ti za vše skládám, uzdrav mě a budu ráda.

 

U kříže

V našem městě je místo, kde začínají věžáky a kterému se odedávna říká „U Kříže.“

Stojí zde totiž kříž postavený jedním člověkem, k němuž se váže tato historka:

Onen pán nesnášel, že manželka často odchází do kostela, a tak si v hospodě pouštěl pusu na špacír, že teda ona to táhne s naším tehdejším orlovským farářem apod.

I doslechl se o tom místní pan farář a velmi jej to trápilo. A protože řeči neustávaly, jednou v promluvě zvolal, že už to dál nemíní trpět a že se dovolává spravedlnosti Boží a tomu, kdo tyto řeči nosí, ať uschne ruka.

I stalo se, že onen pán nactiutrhač dostal mrtvici, a po ní neovládal jednu ruku. Dověděl se o výrocích nešťastného pana faráře a šel do sebe. Pochopil, že jej potrestal Bůh za jeho pomluvy. Za pokání pak nechal údajně postavit onen kříž a do čerstvé omítky pak otiskl chromou ruku. Onen otisk tam dnes není vidět, protože kříž se od té doby stěhoval o sto metrů dál kvůli výstavbě sídliště a má zřejmě nový sokl. Ale stojí tu dodnes a ona historka je snad docela pravdivá.

(F. Fábry)

Pane, pošli mi duši…

Pracoval jsem tenkrát jako řidič náklaďáku. Rachot motoru profesionální řidič už téměř nevnímá, a když v kabině nikdo, tak jsem měl dost času na přemýšlení o životě. Zejména když se mi narodilo mé první dítě, syn Tomáš. Jak mu zajistit dobrý život? Jak bezpečí, jak správné vychování? Vždyť dosud jsem žil jen sám pro sebe, ale tady je teď někdo, kdo bude upírat ke mně svůj zrak, bude mi důvěřovat a říkat táto! Při pohledu na to, co zlého se dělo mezi lidmi, co zlého je ve světě, jsem byl plný obav. To v tomto „slzavém údolí“ mám pro něj najít nějaký bezpečný přístav, nějaké skutečné štěstí? Kde a jak? Stále více mi přicházely na mysl vzpomínky na Boha. Proč ne On jako záruka dobra pro tento svět, On jako záruka dobra pro moje dítě? Proč ne jeho vůle a jeho zákony? A co já sám jsem dosud udělal, aby svět byl lepší?

A tak jsem pomalu  při míjení některého kříže přidával přežehnání, poté krátké modlitby a následně i  úvahy o všem, co jsem o Bohu  už věděl a chtěl ještě znát… A tehdy, při jedné noční jízdě, při rozjímání o Eucharistii, o jeho svatých slovech: „Toto je mé tělo a toto je má krev,“ jsem zažil něco nevídaného. Byl to velmi hluboký pokoj a povznesení mysli, cosi jako „svatou extázi“, že jsem hned pochopil, jak veliké a svaté jsou tato tajemství Boží.

Ale po čase přišly opět všední starosti, chvíle slabosti a nedůvěry v sebe, až jsem při jedné noční jízdě, kdy jsem palčivě cítil svou nedokonalost, najednou zvolal:

,,Pane Bože, jsem slabý dobře žít, pošli mi prosím někoho, kdo by mne naučil všechno, co chceš ty, pošli mi nějakou duši…“

Jakmile jsem ale řekl „duši“, ozvala se rána a autem to zacukalo. Zastavil jsem a šel se podívat, co se stalo. Co jsem shledal, mne udivilo: Na střední nápravě mého těžkého náklaďáku, Tatry 148, praskla duše v pneumatice! Už jsem mnohokrát dostal defekt, někdy i třikrát do měsíce, ale nikdy to nebyla taková rána, nikdy ne roztržení duše.

Náhoda? Snad pro toho, kdo na náhody věří. Já ale ne, a že jsem po této události opět cítil ono „svaté povznesení“, onen hluboký pokoj až do ranních hodin, mne nenechalo na pochybách, že Bůh existuje a mou prosbu vyslyšel.

Zanedlouho nato zemřel pan děkan Bijok a nastoupil do Orlové otec Antonín Huvar, duše, která mne dlouhá léta vedla a formovala. Když se nyní zpětně ohlížím, zjišťuji, že asi by se hledal těžko někdo další takový, který by na mne svým slovem a příkladem více zapůsobil.

Děkuji Bohu za otce Antonína. Zachránil náš orlovský kostel před zbořením a zachránil dost možná i mou duši před „zbořením“. Protože po návratu z povinné vojenské služby mi svoboda tak stoupla do hlavy, že jsem začal koketovat s alkoholem a pochybnou partou lidí a dnes bych byl možná jedním z těch trosečníků, co jim krabicové víno odebralo vůli k důstojnému životu. Anebo až tak ne, možná bych byl jen řadovým občanem, co neví nic o Bohu, nic o spáse. I to by byla svým způsobem tragédie.

(F. F.)

Mons. ThDr. Antonín Huvar

Když přišel do Orlové sloužit, bylo to za dramatických událostí. Orlovský chrám Narození Panny Marie byl kvůli důlní činnosti popraskán, podepřen kůly a před svou likvidací. Krásná novogotická stavba, svými dvěma věžemi proslulá jako „Slezské Hradčany“ měla padnout k zemi, a na jejím místě měla být jen pamětní cedule s vyobrazením. Avšak církvi zbývala ještě jedna možnost, které se chopil biskup Vrána, když byl tlačen funkcionáři KSČ ke zboření. Tou možností bylo najít schopného faráře, který by se chopil nelehké práce a pokusil se kostel zachránit. A tu si vzpomněl na otce Antonína, který nesměl oficiálně sloužit jako kněz a tak pracoval civilně nejdříve u rybářů, pak cestářů a nakonec ve velkomlýně.

„Vezmeš Orlovou, když Ti vyřídím státní souhlas?“

„Neříkal jsem si o odebrání souhlasu a neříkám si ani o vrácení. O co jde?“

Po vylíčení situace a nástupu na nové místo nastaly chvíle tísně. „Bože, potřebuji tvou pomoc a spolupracovníky, vždyť tato vinice je opravu zpustošená“. A Bůh se postaral. Nejdříve to byl Ing. Vašíček, který navrhl plán záchrany a po několika bohoslužbách, kde mnozí vycítili charisma tohoto „Božího služebníka“, přicházeli i pomocníci.

Za dvě léta pak (podotýkám, že svépomocně) bylo vykonáno toto: Sestaveno lešení z trubek do výše 40 m, a to 2 x, neboť věže jsou dvě, oklepána a vyzedničena fasáda, sloupy lodí obepnuty kovovými obručemi a stáhnuty skrze zdi ocelovými táhly, postavena výdřeva podepírající kůr a klenby nad kůrem, do podlahy dáno 20 tun oceli a betonu, položena dlažba z mramoru, instalovány nové rozvody elektřiny, topení lavic. A protože různí záškodníci rozbíjeli vitrážová okna, tak byly přidány zvenčí mohutné kovové rámy s drátěným sklem. Poté malba a zároveň se upravoval venkovní terén, kanalizace, střecha a částečně schody, jichž je 97. Dále nové oplocení, brány, venkovní dlažba. Práce na tu dobu neuvěřitelně moc, všechno brigádně a hlavně bez úrazu, ač nad naším lešením nejednoho bezpečáka chytaly mdloby. Inu, nebylo při tak velkém díle kde vzít dostatek trubek, podlážek a spojovacího materiálu. Ale Bůh to věděl, a tak přidal andělů strážných.

Otec Antonín Huvar, ač měl doktorát z teologie, přesto nebyl žádná nadřazená klasa. Byl zvyklý z kriminálu, kde deset let trpěl pro věrnost Kristu, dělat jakoukoliv práci. A tak jsme jej viděli tu u míchačky, tu na zahradě, tu v kuchyni, kde chystal jídlo brigádníkům, jindy zase u oltáře, či ve zpovědnici. A aby toho ještě nebylo málo, tak se zároveň rekonstruovala fara. Stará okna se nahradila novými, zřídilo se ústřední topení, nová elektrika, střecha, schody, fasáda, garáž. A pak ještě sousední budova kaplanky, kde se měnila střecha a rozvody elektřiny.

Mnozí z Orlovských dodnes nevědí, že kostel by už nebyl, kdyby nebylo tohoto obětavého člověka, který konal vše pro větší slávu Boží. A pomoc shůry byla vskutku všude cítit. Sám jsem na vlastní kůži zažil a mohu dosvědčit, že kolem něj bylo vždy nějak jasněji, pokojněji. A přitom bez úrazu a veselo, že jsme cítili, že právě tady se projevuje moc Boží. Malý kousek nebe na zemi, ano to byl svět všude tam, kde se otec pohyboval. I slepice na dvoře dávaly 12 – 14 vajec denně a když se s pracemi skončilo, náhle si daly odpočinek. Ovšem aby to přeci ještě neměl tak „snadné“, tak lidé (dokonce i vlastní farníci!) na něj žalovali úřadům a STB organizovala na faru nejednu vloupačku. Poznat se to dalo snadno – žádný zloděj si přece nepřibere k lupu samizdaty a jiné podobné písemnosti.

Vést tuto opravářskou farnost při neustálém dozoru a donášení nebylo lehké, ale ani to otce Antonína neodradilo, aby po hlavních opravách v Orlovském kostele neopravil ještě kapli na hřbitově, Petřvaldský kostel, který v té době spadal také pod Orlovou, Rychvaldský kostel, kde bylo vše hotovo za tři měsíce… Opět oprava fasády, nová elektřina, dlažba z mramoru, malby, okolní úpravy a částečná oprava tamější fary.

Ovšem to je jen to hmotné – nutno zdůraznit ještě jeden aspekt, a to nápravu mnoha duší. Opravdu, někteří z těch vlažných pookřáli, někteří z žijících mimo církev přišli, a ti, kteří byli skeptičtí a ateisté, alespoň uznale přikyvovali.

Jen jedni z díla radost neměli. Ti, kterým na začátku havířskou hantýrkou otec Antonín vynadal, když mu strkali peníze na demolici kostela a těšili se, že jim po jeho zboření klesne religiozita a budou mít vyšší prémie. Ale nic nezmohli a co slavného se tenkrát v režii Boží událo v Orlové, už nikdo z „Knihy života“ a z dějin našeho města nevymaže.

(F. F.)

Šlápni na ně na prahu… 

O škodlivosti kouření není sporu. Téměř každý, kdo kouřit začal, po čase zkouší přestat. Avšak ouha! Ono to tak snadné není. Každá neřest je jak had na prsou. Ze začátku hřeje a je nám to příjemné. Ať už je to alkohol, či nějaké jiné drogy, kupodivu všechno, co je hříšné. A tak to krmíme. Jenže po čase, jak had vyroste, zjišťujeme, že to leze do peněz, ničí zdraví, nebo společensky znemožňuje a rádi bychom jej vyhnali. Jenže ono se té potvoře od nás nechce a urputně se brání vyhnání. Oč je pak neřest horší, onen „had “ohavnější, o to je složitější krmení. A těžší je zbavit se jej. Lépe je proto nikdy nezačít a žádnému hadu jménem – hřích, alkohol, nikotin, kofein, tvrdé či měkké drogy – soužití s námi nedovolit.

V sedmadvaceti letech jsem už deset let kouřil, avšak před svým farářem, tenkrát Otcem Antonínem Huvarem, jsem se styděl a skrýval to.

Jednou však jsem šel dojednávat něco kolem maleb, když tu mi říká: “Heleď, máš děti a mě přebývá kompotů, dej sem tašku, pár ti jich naložím. Otevřel jsem tedy kabelu, ale zapomněl, že na dně mám cigarety.

„Á, tak ty kouříš, Frantíku?

Nic už jsem nezapíral a po pravdě přiznal, že je to tak, že s tím chci přestat, ale nevím jak. Tu mi on bodře říká: „Tak to máš jednoduché, šlápni na ně na prahu a máš klid.“

Cestou autobusem domů mi jeho rada vrtala hlavou. Tak já už jsem to zkoušel tolikrát, postupně i naráz a tu přijde někdo a úplně se vší samozřejmostí řekne: „Udělej to takto a máš klid.“ No, ale toto je kněz a ne jen tak ledajaký, deset let vězení protrpěl pro Krista, jeho slovo zajisté něco znamená…

„Inu, Bože, vidíš, že se léta snažím přestat, ale nejde mi to. Nyní dám na slovo kněze a ty to snad oceníš a pomůžeš mi. Však víme, jak to bylo s apoštoly – celou noc chytali ryby a nic nechytli. Potom dali na radu Pána Ježíše, že mají hodit sítě na pravou stranu a nestačili se divit.

Přede dveřmi panelákového bytu jsem však váhal, zda šlapat na prahu, jak mi bylo řečeno. Co když někdo se vynoří z rohu, uvidí mne a pomyslí si, že jsem blázen. Inu je to přeci jedno, jak to udělám, význam je stejný. I vzal jsem zpola zaplněný balíček Marsek tenkrát ještě za 6,50 Kč, zmačkal je v kapse a hodil do koše.

Od té doby nekouřím! Žádné abstinenční příznaky, žádné zahánění nervozity žvýkačkami, žádné náplasti či jiné pomůcky.

Po mnoha letech jsem byl s kamarádem inženýrem navštívit otce Antonína ve Velké Bystřici, jeho další farnosti. Že byl vždy dobrý kuchař a dobrý hostitel, naložil nám na talíř kdejaké dobroty. V onen den mne však od rána nepříjemně bolelo na levé straně břicha, a tak jsem odmítl.

„Cože tobě je zle?“ Vysvětlil jsem mu, o co se jedná, a on na to: „Tak to ti, Frantíku, pomůže toto:“ a plácl mi na talíř dvě pořádné flákoty anglické slaniny a k tomu tlačenku. Zamyslel jsem se nad tímto jeho bodrým gestem a po chvíli mu řekl:

„No, že mi to říkáte vy, služebník oltáře, tak vás poslechnu. Kdysi dávno jsem dal na slovo jednoho kněze a vyneslo mi to nejmíň 200 000 Kč.“

Podivil se, a tak jsem mu povyprávěl dávnou historku s kouřením, na kterou on už zapomněl. A že při cenách cigaret by to za 20 let vskutku byla tato suma. Nato se on zamyslel a opět  mi bodře  říká:

„Tak to ti teprve ten druhý kousek pomůže,“ a žuch mi další kus slaniny.

Snědl jsem proto oba kousky i tlačenku. A na druhý den?

Jak jinak než že jsem byl opět zdráv jako rybička.

(F. F.)

Chci s tebou chodit bosý

Všichni z naší farnosti v Orlové zřejmě znají paní Veroniku Bernátovou. Narodila se na známém poutním místě Turzovce, ještě před prvními zjeveními Panny Marie. V jejím životě se pak stala tato příhoda:

Jak víme, Slovensko se za války vzepřelo německé moci a vzniklo Slovenské národní povstání, Němci krutě potlačované. Za spolupráci s partyzány byla vypálena nebo vyvražděna nejedna vesnice. Přesto spolupráce s obyvateli pokračovala.

Také do vesnice rodičů paní Bernátové docházeli někteří pro jídlo a úkryt. Ovšem jednou zde zavítala skupina podivných „partyzánů“.

Chovali se poněkud jinak, žádná opatrnost, žádné ohledy a jídlo si spíš vymáhali, než vyprošovali. Zavítali i do domu rodičů paní Veroniky, opili se tam a jeden z nich, Rus, se zvedl od stolu a najednou říká otci: „Davaj dievočky!“

„Cože? To přeci nemůžete!“ zhrozil se tatínek Veroniky. Ale Rus vytáhl samopal a říká: „Ty fašistom by dal, što?“ I začal se sápat na jeho dcery. Ty rychle utekly do vedlejší místnosti, teda paní Veronika a její sestra, a schovaly se tam pod nízkou postel. Maminka se postavila přede dveře, ale dostala pažbou a svalila se v krvi na zem (zemřela po roce, dost možná vinou tohoto zranění). Po další potyčce, dokonce s celou rodinou, kde matku bránili otec i bratři, vyšly rány ze samopalu, naštěstí jen do stropu světnice. Oni další dva „partyzáni“, Slováci, ale přece jen dostali rozum, začali svého válečného soudruha uklidňovat a posléze odešli všichni pít do jiného domu.

„Ale zítra přijdeme zas, a jestli nám nebudou děvčata po vůli, tak vás tu postřílíme…!“

Následovala bezesná noc, strach… Když na chvíli paní Veronika přece jen usnula, měla vidění Panny Marie a malého Ježíška.

„Panno Maria, to jsem ráda, že tě vidím. Prosím tě,  co s námi bude? Přece vidíš, co se stalo. Zítra ti lidé přijdou zase a všechny nás postřílí.“

Ale Panna Maria se na ni něžně podívala a řekla: „Neboj se, nic zlého se vám nestane, všechno dobře dopadne.“

To Veroniku uklidnilo, ale všimla si Ježíška, že mu spadla botička. „Ach, Ježíšku, počkej, já ti tu botičku nazuju.“ On ji však s úsměvem říká: „Ne, to nedělej, já přece s tebou chci chodit bosý.“ (Kdysi se opravdu většinu roku chodilo naboso.)

Nastal další den a oni podivní partyzáni opravdu přišli, jak pohrozili. Nezavítali však hned do domů, šli se ale nejdříve posílit do hospody, kde k tomu, co pili, si poručili ještě zabít prase. Jenže jak uprostřed válečné bídy hodovali, hospodu obklíčili skuteční partyzáni, přivolaní místní nějakou spojkou.

„Vylezte ven a řekněte, co jste zač!“

„Ja tibie pokažu, kto ja!“ A k této odpovědi dávka ze samopalu. Začala pochopitelně přestřelka a v ní pak byli všichni ti tři lotrové zastřeleni.

Když potom pohřbívali tyto „válečné hrdiny“ a nesli je do kopce na hřbitov, byl jeden na ně příliš těžký a spadl chlapům s ramen. Rakev se otevřela a dvoumetrový nebožtík vypadl na zem i se spoustou naloupených peněz, co měl po kapsách. Do lidí, podobně jak do vrabců jakoby střelil. Všichni se rozutekli.

Inu z některých lidí, jde strach ještě i po smrti.

(F. F.)

Paní Makulová

Všichni z naší farnosti jsme ji znali – onu milou babičku, cikánku. Když jsem se s ní potkal, vítali jsme se srdečně, jak bychom se sto let neviděli. Někdo ji možná, veden předsudky „moc nemusel“, ale nejednomu z nás může být příkladem.

Jednou mi totiž upřímně, jak to jen ona uměla, říká svým „vychodniarským“ nářečím, které mám rád:

„Viece, ja šebe stavam o pol piatej každý dzeň. A pokela še něpomodlim ružaněc za všickich, za dieci, za caly švet, to ani nějem.

Kdo z nás to takto dokáže?

 (F. F.)

Porod „třeba i za rohlík“

Moje žena se málokdy modlila. Ale toho roku o vánocích 1979 jsme čekali naše druhé dítě, blížil se termín porodu, a tak při štědrovečerní idylce oslovila Pannu Marii těmito krásnými slovy:

„Panno Marie, ty jsi přece také matkou, ty víš, co je to čekat dítě a co znamenají porodní bolesti. Ty víš, jak těžký jsem měla první porod, kdy se dítě nemohlo dostat ven a už se ztrácely ozvy (Přivolaný primář tenkrát na poslední chvíli celou vahou skočil rodičce na břicho, a tak dítě zachránil.), a jak se bojím stejných potíží. Prosím tě o lehký porod, abych bez velkého trápení porodila zdravé dítě.“

Na druhý den po odpoledním odpočinku, v poklidné vánoční pohodě začaly první stahy. Ne nějaké velké, dramatické bolesti, jen první ohlášky dítěte. Trvalo to ale až do večera, interval se zkracoval, takže jsme se rozhodli, že už je to zřejmě tady a že je třeba zavolat sanitku.

V době „předmobilní“ zavolat pomoc nebylo tak snadné. Zaklepal jsem tedy rychle na souseda, ať vyběhne k nejbližší telefonní budce a já jsem pomáhal manželce s obutím a oblečením.

Ani ne do pěti minut od zavolání byla kupodivu sanitka před domem! Ve chvíli zavolání totiž projížděla Prostřední Suchou, kde jsme tenkrát bydleli, a tak dostala radiový pokyn od operátora. Než se soused vrátil od telefonu, už viděl jen vzdalující se světla.

Do třiceti minut pak malá Helenka byla na světě. Ze sanitky totiž zamířili přímo na sál a bez nějakých velkých okolků dítě téměř „samo“ vyskočilo ven.

„Tak takovýto porod, to byl učiněný zázrak,“ komentovala pak události má žena. „Víš, kdyby mě teď některá požádala, ať za ni odrodím, tak takovýto porod – klidně i za rohlík.“

Jsem Nebi vděčný za tuto pomoc.

 (F. F.)

O modlitbě

Jako malíř jsem prošel nejedno místo, nejednu domácnost. A napadlo mne na každém místě se pomodlit za lidi i za to místo, protože jak víme, většina lidí to nedělá ani za sebe, natož za jiné.

Ovšem toto jednání bylo jen mezi mnou a Bohem, nikomu jsem o tom neříkal. Někdo si řekne, taková zbytečnost a kdo ví, jestli naše modlitby Bůh slyší.

Hm, asi slyší. Protože mne jednou zastavil jeden dávnější zákazník a z ničeho nic mi velice děkoval, že jsem se za něj údajně dobře modlil. Jak je to ale možné, když jsem o tom nikdy nikomu neříkal?

 (F. F.)